Je to dobre
Apokalypsa - Nový začátek
 



Marion

autor: Merle


Plynule sem se přikrčil za houbu plesnivku, a byl rád, že její strašlivej smrad překryje úplně všecko, protože sem byl po větru. Kloveverka jako kdyby něco tušila, zpozorněla a zavětřila do vzduchu, ale pak se dál pilně věnovala nějaký šišce. Kloveverky mají docela mizernej zrak, takže sem se ani nebál, že mě zmerčí.

Jmenuju se Robert - po prvnim tátovi, ale všichni mi říkají Blátoš, protože když lovim, vyválim se v blátě, aby mě zvířata necejtila. Občas mi taky říkají Čuňoch, ale to jen když o to neslyšim, nebo dělám, že neslyšim, abych se s nima nemusel prát.

Zatřásl sem hlavou, a vyklepal z ní všecky zbytečný myšlenky. Pomalu sem roztočil prak, prudce vyrazil vod houby, a vypustil kámen. Ale něco muselo tu mizernou mrchu varovat, a tak odskočila stranou, a kámen prosvištěl do lesa. Během vteřiny už byla někde v trapu.

„Kurvatoxinprdelspad!“ ulevil sem si, a trochu to pomohlo. Ale hlad to teda nezahnalo. Dokonce sem zkusil prošťourat tu pitomou šišku, ale nebylo tam ani semínko. Ta mrcha vo mě asi věděla celou dobu, a jen si se mnou hrála. „Atomovkudopiče!“

Šel sem si sebrat kámen do praku. Vod tý doby, co se u řeky usadila nějaká banda nájezdníků, se tyhle kulatý oblázky dost mizerně schánějí. Ale i ten mizernej kámen někam zapadl. Marion mě asi zabije.

Marion, to je moje holka, co spolu jakože žijme, a ikdyž se doopravdy nemenuje Marion, já jí tak říkám. To mám z jedný vyprávěnky vod mámy, vo Robínovi Houdovi a lesní panně Marion.

Vona je fakticky na ženskou docela silná. I teďka co hladovíme, ještě ani nezhubla. Starej Franta se mi vždycky smál, jakože vona je z nás dvou ten chlap. Docela mě tim nervil, ale starej Franta u sebe dycky nosí tu svoji mačetu, a tak sem radši držel kušnu. Marion se to ale ňák domákla, a jednou v noci ho vzala kamenem přes hlavu. Sice sme pak museli z osady, ale za tu jeho mačetu sme pak měli jídlo na celej měsíc. Jó, to byly časy. Teď už je to ale čtyry dny, co sem měl naposled něco v hubě, a Marion už mi zase říká, že mě brzo zabije a sní, protože jinej užitek prej ze mě jakože neni. Vona už má holt takovej humor no.

Přestal sem myslet na blbiny, a uvažoval, co dál. Svůj normální loveckej revír sem už za ty dny celej prošel, a moc možností mi nezbejvalo.

Do osady to nešlo, Marion říkala, že mě tam porát nesměj vidět, jinak že by mě mohli vzít na tyhlecty donucovací práce. Takže buďto běžet celej den na sever, kde loví Kulhavej strom, a nebo jít k řece. Jenže Kulhavej strom má tu svoji pušku, co porád nosí u sebe, a tak jemu do loviště nikdo neleze. Takže je to jasný, a bude to řeka.

Vyrazil sem vostrým klusem a během hodiny sem narazil na rosolovité rákosí, co sou ho plný bažiny vokolo řeky. Potřel sem se tím svinstvem, protože je to skvělý maskování, a já se rád pomazávám různejma věcma. Vrátil sem se rači kus do lesa, a pomalu a vopatrně postupoval směrem k brodu, kde se dají chytat ryby.

Měl sem štěstí, protože u brodu nikdo nebyl. Vlezl sme do vody, stoupl si do proudu mezi dva kameny a pořádně se zapřel o dno. Sehnul sem se nad hladinou, dal ruce do vody, a pomalu sem komíhal prstama i rukama, jak mě to učil můj první táta. Za chvilku sem ucítil jemnej dotek a rychle sem vymrštil ruce nahoru. A s nima letělo i stříbrný rybí tělo! Rychle sem po něm chňapnul, a i když sem se pořezal vo vostrý ploutve a nabod na trn u tlamy, podařilo se mi vyhodit tu mrchu na břeh. Tam sem ji vzal šutrem po hlavě, aby se přestala mrskat.

K večeři bude pečená ryba! To se budeme olizovat! Pak sem si pomyslel: „Kdybych přinesl ryby dvě, nemusel bych na lov možná celej tejden. A Marion by se třeba v noci i nechala.“ To rozhodlo, a tak sem se znova vrátil do vody. Štěstí mi ale jako vobvykle došlo v tu nejhorší chvíli. Zdola se totiž vozvaly hlasy. Rychle sem sklouz do vody a nechal se vodnášet proudem. Než mě dones k jednomu ostrůvku z větví a rákosu, málem sem se utopil.

Byli to ti samozřejmě nájezdníci. Šla jich po břehu celá tlupa, a vykračovali si jako na nějakej špacír, hulákali a smáli se. Za nima šla řada lidí s vobojkama na krku spojenýma řetězem, a každej z nich nesl ještě nějakej pytel nebo vak s kořistí. Vobčas je pro zábavu nějakej nájezdník popohnal ranou biče.

„Asi se vracejí vod horní osady“, napadlo mě. „A podle toho počtu votroků už tam asi žádná osada nestojí. A to sem doufal, že jednou našetřím na pravej nůž vod jejich kováře.“

Najednou sem vyvalil voči. Mezi votrokama šla i Marion! Měla na sobě úplně jiný oblečení - děsně krátkou sukni z jemný kůže a takovou šněrovací halenu, že jí normálně byly skoro vidět prsa. Taky oční víčka měla nabarvený borůvkama, a do vlasů si zapletla kytky. Slušelo jí to tak, až mě zabolelo v rozkroku.

Všichni už dávno přešli vokolo, ale já se pořád ještě nepohnul. Zato v hlavě se mi hejbaly votázky a moc myšlenek, ale ta nejsilnější z nich byla - „Musim ji zachránit!“

Byl sem tak vytočenej, že sem poprvý v životě zkusil plavat, jak sem to vídal dělat psy v osadě. A vono to fakt šlo. Za chvilku sem se škrábal na břeh a vracel se k místu, kde sem nechal tu rybu. Nikdo si jí nevšim, a tak tam pořád ležela. Bylo mi jasný, že na voheň můžu zapomenout, a tak sem ji jen trochu naklepal kamenem, vysál z ní šťávu, a pak žvejkal, dokud sem ji do sebe celou nenacpal. Na to co mě čekalo budu potřebovat spoustu síly.

Když sem vyrážel k táboru těch hajzlů, už byla skoro tma. Sundal sem si a zakopal všechno, co by mi mohlo překážet, a našel sem si slušnej klacek, na kterej sem si předělal pořádnej kus kamene, abych měl alespoň palici. Pak sem se celej pomazal říčním blátem, a hnedka sem měl lepší pocit.

Pomalu a opatrně sem vyrazil k táboru. Bylo to ale úplně zbytečný. Z daleka byly vidět velký vohně, takže voslava už byla určitě pěkně rozjetá. Doplazil sem se až k prvním chatrčím, a chvíli sledoval ten hukot.

Nad třema z vohňů se opýkaly velký kusy masa. Podle vzhledu to bylo hovězí, takže ta jediná bukráva v okolí už to má za sebou. V obrovský dřevěný díži, kolem který byly dokola ohně se asi vařilo čerstvý pivo z dubový kůry. Dohlížela na to jedna obzvlášť hnusná baba, která to vobří naběračkou míchala, přidávala tam další svinstva, a mlátila po hlavě ty, co si chtěli už nabrat.

Věčina nájezdníků seděla a ležela vokolo největšího vohně, cpali se nedopečenym masem, nalívali se zbytkem starýho piva a řvali tak, že by to zahnalo i tlupu mutantů.

Po chvíli šmejdění sem votroky našel ve vohradě u řeky. Ta vohrada byla udělaná festovně z propletenejch vyschlejch prutů trnovníku, a to všechno ještě svázaný houžvema. U vchodu dovnitř taky seděl nájezdník s kyjem, a mlaskavě obíral velkou kost.

Plížil sem se vokolo, ale dovnitř moc vidět nebylo, a tak sem se vyškrábal na střechu jedný chatrče blízko, a nějakou dobu čuměl dovnitř. Marion tam ale nebyla.

Během několika hodin sem vopatrně vokouknul vnitřek všech chatrčí v táboře. Štěstí bylo, že mě ani jednou nikdo nezahlídl, smůla, že Marion tam nikde nebyla, a mě už zbejvala jen ta poslední - ta co asi patřila náčelníkovi.

Chatrč byla ze všech největší, a stěny měla vozdobený všelijakým haraburdím z doby Před tim. Půlku z těch věcí sem nikdy neviděl, a u druhý zas netušil, k čemu se to Před tim používalo. Ale to mi bylo fuk. Před chatrčí totiž taky seděl jeden z nájezdníků a hlídal.

Jak byl celej pomalovanej, a na hlavě měl udělanou velkou korunu z kůry, vypadal dost děsivě, než sem si pak všimnul, že je to jen asi dvanactiletej prcek. Tak sem k němu jen potichu došel, a vzal ho palicí po hlavě. Tělo sem snadno vodtách, hodil do odpadní jámy, a pak už jen rychle vklouzl dovnitř tý chatrče.

Byla tam! Stála uprostřed chatrče, za ruce přivázaná ke středovýmu kůlu, a usmívala se na mě.

„Blátoš!?“ řekla nevěřícně, a úsměv jí trochu pohasl. „Co tady u radiace děláš?“

„Přišel sem tě zachránit,“ odpověděl sem, a srdce se mi svíralo štěstím. No možná to nebylo jen jakože štěstím, protože jak byla přivázaná, fakt jí to seklo, a já na to hned dostal chuť. Ale už sem Marion znal, a tak sem si tu chuť zase nechal vodejít. Kdybych na ni teďka skočil, až bych ji pak odvázal, asi by mě rovnou nakopala do koulí.

Rozpačitě sem vodvrátil voči, a na stole sem si všim pravýho želenýho nože - ležel tam úplně jako nějaká laciná tretka. Sebral sem ho a během chvilky přeřezal ty provazy. Marion se na mě tak divně koukla, vzala mi ten nůž, strčila si ho za pás, a vyrazila ze dveří. Sundal sem ze stěny sekeru - první věc, co vypadala jako zbraň - a vyběhl za Marion. Vyběhli sme z osady, a nikdo nezačal řvát, což bylo dobrý znamení. Syknul sem na Marion, aby šla jakože napřed. Znova se na mě tak divně koukla, ale neřekla ani muk a šla.

Vrátil sem se do tábora, a proplížil se znova až k řece k ohradě s votrokama. U vchodu už nikdo nehlídal. Asi se šel taky posilnit čerstvym pivem, a už se nevrátil. To se mi hodilo. Na tři rány tou super sekerou sem vyrazil zajišťovací kůl a otevřel dvířka do ohrady. Pak už sem na nic nečekal, a zatraceně rychle vyrazil malou oklikou do lesa.

Nejdřív sem lesem běžel jak šílenec, ale rychle mi došel dech. Zastavil sem se, a při tý příležitosti začal taky přemejšlet. Jasně že bude potřeba zakrejvat stopy. Nájezdníci sice budou mít třiprdele práce s chytáním votroků, ale někdo by moch vyrazit i za mnou. Byl sem sice už fakt unavenej, ale ne tak, aby mě vomrzel vlastní život, a tak sem použil všecky známý fígle na zmatení stopy. Janže kvůli tomu sem do naší zemljanky vyhrabaný pod vývratem dorazil až skoro ráno. Naše bydlení máme udělaný fakt libově. Strop je podepřenej kůlama a tak vysokej, že se tam dá stát, stěny obložený svlačcovou rohoží, a vchod má dokonce maskovací závěs jako dveře.

Zapískal sem smluvený znamení, aby mě Marion nezapíchla, a vlezl dovnitř. Přivítalo mě přívětivý světlo a teplo vod tukový lampičky, a taky pohled na moji holku. Už na mě čekala i s hrncem čaje z kořínků a listí slazenýho mšicema, a měla zase svoje normální plstěný voblečení ze srsti vakokrálíka. Chtěl sem se ještě zeptat, co to bylo za ty šaty před tim, a jaktože ji vlastně nájezdníci zajali, ale po pár srkách z čaje sem si uvědomil, že sem fakt moc vyčerpanej, a tak sem se jen svalil na podlahu a usnul rovnou tam.

Ráno sem se probudil celej zdřevěnělej. Chtěl sem se rozhejbat, ale zistil sem, že mě v noci někdo svázal. Hlavou mi škubaly ty nejhroznější představy, co se asi stalo, a jestli ty svině neudělali něco Marion. Strachem se mi zatmělo před očima, a začal sem se zmítat, a pokusil se přetrhnout ty pouta. Jasně že to nešlo.

Dosoukal sem se zády k jednomu z podpěrnejch kůlů, a zkusil najít nějakej suk, vo kterej bych ty pouta rozedřel. Už sem začínal mít pocit, že ten provaz povoluje víc než se mi rozdírá zápěstí, když někdo vodhrnul závěs, a vešel dovnitř. Byla to Marion. Oblečená do tý kožený sukně. Zase se na mě tak divně koukala, a pak řekla: „Víš Blátoši, myslím, že mezi těma nájezdníkama mi bude líp.“

Nedokázal sem ze sebe vypravit ani prd, jen sem na ni bez hnutí zíral.

Trochu vodvrátila voči. „Víš, ten jejich náčelník si mě chtěl vzít jen pro sebe, a nedal by mě nikomu jinýmu. Takže... Takže už by nebylo žádný kurvení pro kus lepšího žvance. A ty ani nevíš, jak to nesnáším!“

Znova se na mě koukla. „Ale doufám, že to chápeš.“

Pak se ke mě sehla, a tím železnym nožem mi nařízla žíly na vobou rukách, sebrala sekyru, připravenej vak s věcma a vodešla.

A já ji chápal. Vopravdu. Takhle umřu až někdy navečír, a než mě někdo přijde sebrat, maso se nestihne zkazit. A plejtvání masem Marion dycky strašně nesnášela.