Je to dobre
Apokalypsa - Nový začátek
 



Michaelův deník

Od pohromy už uběhlo docela dost času. Nikdo z mých známých neví, jak dlouho to přesně je, ale tuším, že pár desítek let to už bude. Všichni říkají, že bych si to měl pamatovat, protože jsem zažil svět před pohromou, ale mě tenkrát bylo jen pár let a oni vůbec netuší, jak děsivé to vlastně tenkrát bylo.

Tehdy vše fungovalo úplně jinak. Tenkrát jsem byl sice jen malý kluk, ale stále si pamatuji ty obrovské skleněné domy (myslím, že se jim říkalo mrakodrápy nebo tak nějak), nádherné zelené parky, kde se člověk mohl procházet beze strachu z mutantů a jiných potvor. Téměř každý měl své auto a lidé dokonce mohli cestovat i vzduchem. A dodnes nemohu zapomenout na obrázek prvního soběstačného vesmírného města a na obrázky vesmírných lodí, které dokázaly doletět na jinou planetu. Jenže to vše jednoho dne skončilo. A skončilo to vskutku nečekaně. Pamatuji si nějaké zmínky o revoluci v Číně, což bylo někde strašně daleko a také o Afroarabské koalici. Nevím, co přesně to znamenalo, ale prý se to točilo kolem nedostatku vody. No a pak to přišlo. Nejdříve nějaké zmínky o boji kdesi na jihu Evropy a invazi do Ameriky a pak jen poplašné sirény. A to mi maminka říkala, že nám prý nic nehrozí, protože tady máme americký radar a jakýsi deštník, či co. Pamatuji si, jak nikdo pořádně nevěděl, co se děje. Byli jsme právě v metru (to byl takový stroj jezdící po kolejích v podzemí), když to vypuklo. Celé podzemí se uzavřelo a pak byly slyšet strašlivé rány. Některým lidem okolo mne se udělalo špatně a jiným dokonce začala zničehonic téci krev z nosu a uší.

Nevím, jak dlouho jsme v tom podzemí zůstali. Možná rok, možná pět let. Opravdu nevím. Tehdy nás tam mohlo být něco okolo tisíce. To podzemí bylo opravdu velké. Po nějaké době se to tam rozdělilo na různé skupinky. Jídlo a pití jsme dostávali na příděly od pořádkové služby, což byli lidé oblečení v modrých uniformách, které postupně ztrácely barvu. Né vždy nám však naše příděly zůstaly. Vytvořily se tam totiž, gangy, které nám jídlo kradly. Nakonec tam vznikla revoluce. Gangy zaútočily na pořádkovou službu, sebraly jim zbraně a obsadily různé části podzemí. My jsme spolu s několika členy pořádkové služby a pár dalšími lidmi utekli kamsi do tajné části podzemí, kde byly ukryty různé zásoby a také 3 obrněné vozy. V těchto vozech jsme poprvé po opravdu dlouhé době opustili podzemí.

Z města, ve kterém jsme žili, zůstaly jen trosky. Lidé z pořádkové služby prohlásili, že je tady špatný vzduch a tak jsme zamířili na jihovýchod. Po dvou dnech jízdy zdevastovanou divokou krajinou plnou mutantů jsme se dostali k ruinám města Znojmo, kde prý nebyla přílišná kontaminace. V ruinách tohoto města vznikalo nové město a fungoval tam zákon. Vypadalo to téměř jako ráj na zemi. Nejvyšším velitelem města byl jakýsi plukovník (nebo jak se ten šéf nazýval) a o pořádek se starala armáda, což byli nějací ozbrojenci. Poté co jsme tam zastavili nám byly naše vozy zabaveny a z nás se stali bezdomovci. Později jsme si našli práci i celkem dobré bydlení. Já jsem dělal na poli a maminka v baru. Raději jsem nikdy nezjišťoval, co přesně tam dělá, ale mlčel jsem, protože ona nám zařídila bydlení a vydělávala o dost víc, než já. I po tom všem jsem měl stále pěknou maminku:-). Tento celkem spokojený život nám vydržel asi 20 let. Nic však netrvá věčně.

Už nějakou dobu se začalo mluvit o tom, že plukovník už je příliš starý a jeho syn by vládnout neměl. Tyto řeči rozšiřovala nějaká skupina revolucionářů, která nakonec uspořádala převrat. Nevím jak se to stalo, ale asi někde ve vládním sídle musela být opravdu silná bomba, protože uprostřed města to najednou vybuchlo a srovnalo to celé Znojmo se zemí. Já s pár dalšími jsme právě obhlíželi pole za kopcem, což nás pravděpodobně zachránilo. Po explozi jsme okamžitě vzali nohy na ramena. Věděli jsme, že tam klidně může být radiace a umřít jsme na to rozhodně nechtěli.

Po nějaké době jsme narazili na malou osadu. Tedy ne všichni. Z původních deseti nás zbylo jen šest a to pouze díky tomu, že jsme měli ještě pár zbraní. Stav munice se však značně snižoval. Lidé z osady nás přijali mezi sebe, ovšem s životem ve Znojmu se to vůbec nedalo srovnávat. Žili jsme v příšerné špíně, neustále nás pronásledovaly nemoci, útoky mutantů a navíc čas od času přijeli nájezdníci, kteří nám sebrali většinu jídla, užili si s našimi ženami a pak zase odjeli. Lidé se často chovali spíše jako zvířata a prali se o jídlo, oblečení a různé užitečné věci. Starší nebo zranění lidé byli většinou obráni o vše a pak umírali hlady. My přeživší z Tábora jsme drželi spolu a ostatní jsme si od těla drželi zbraněmi. Byli jsme v celé osadě jediní, kdo měl funkční střelné zbraně a nějakou munici. Také jsme si postavili společný přístřešek z několika uschlých stromů a rezavých plechů z něčeho, co asi před pohromou bývalo autem. Tuto osadu jsme opustili asi o dva roky později, když se návštěvy nájezdníků staly příliš častými. Vydali jsme se na východ. Všude to však vypadalo stejně. Zdevastovaná spálená krajina, ve které se pokoušely růst spíše parodie na stromy. Všude rostla celkem vysoká žlutá tráva, v níž se často ukrývali nejrůznější mutanti. Většina řek a rybníků byla cítit kontaminací a tak jsme vodu nabírali obvykle přímo u pramenů a ve studánkách. Při našem putování jsme narazili na několik osad, avšak všechny se podobaly té první. Lidé si tam žili parodii na život a z jejich myslí postupně vyprchávaly všechny znalosti z doby před pohromou. V každé té osadě jsme nějakou dobu žili, ale vždy jsme nakonec odešli.

Celé to putování a přežívání v osadách nám zabralo asi 5 let. Nakonec přišla změna. Dožili jsme se jí však už jen tři. Právě jsme se v troskách osady v ruinách Tábora spolu s místními bránili proti zničujícímu nájezdu mutantů, když se jako spásní andělé mezi ruinami objevili perfektně vyzbrojení chlapíci a mutanty bez větších problémů poslali do pekel. Vůdcem těch chlapíků byl jakýsi mistr Dominik. Prohlásil o sobě, že je poslem boha Apokalyptuse a že tento bůh nám nabízí možnost nového, lepšího života. Stačí jen, když budeme následovat Dominika a modlit se k Apokalyptovi. Všichni, útok nás přežilo asi deset, jsme jeho nabídku samozřejmě přijali a pod jeho vedením se vydali dále na západ. Cestou jsme se zastavili ještě ve dvou osadách, které jsme potkali a i tam se k nám přidalo pár lidí. Všichni v naší karavaně, až na Dominika, mne a mé dva přátele od Znojma, to byli mladí lidé okolo dvaceti až třiceti let, kteří o světě před pohromou věděli jen z vyprávění a kteří celý svůj život prožili v těch příšerných osadách. Rozhodně se nedivím, že přijali Dominikovu víru. Ten, kdo šel s Dominikem, měl alespoň zajištěné jídlo a ochranu, protože Dominikova Garda se o nás dokázala postarat a nalovit či koupit dostatek jídla pro všechny.

Čím více jsme postupovali na západ, tím zdravější se jevila krajina okolo nás. Poté co jsme překonali Vltavu a Otavu se okolí opravdu změnilo. Tady už rostly stromy a to v nemalém množství a tráva získala svěží zelenou barvu. Příjemná změna oproti té seschlé žluté živořící trávě na východě. Prošli jsme ruinami města Písku, kde se začínala tvořit celkem dobře fungující osada a po pár kilometrech jsme se utábořili. Tehdy se Dominik rozhlédl okolo a prohlásil, že zde naše putování končí. Toto je prý místo, kde postavíme novou osadu a kde budeme žít naše životy jako lidé a ne jako zvířata. A jak mistr Dominik řekl, tak se také stalo. Náš tábor se pomalu změnil v osadu, kterou jsme pojmenovali originálně Nová Ves, někteří z nás si založili políčka a začali pěstovat poživatelné plodiny, z jiných se stali lovci či řemeslníci. Snad každý začal plně využívat své schopnosti. Otec Dominik se opravdu stal naší spásou.

Příjemné překvapení na nás čekalo jednoho letního odpoledne, když do naší vsi dorazila obchodní karavana z Nového Písku, který se opravdu značným tempem rozrůstal v ruinách starého Písku. Tato karavana nám prodala konzervy ještě z doby před pohromou a mnoho dalších užitečných věcí. Vůdce karavany nám řekl, že dále na západě vzniklo několik nových městeček a že jejich karavana je pravidelně navštěvuje, takže se s nimi budeme vídat častěji.

Takže to vypadá, že jsem konečně našel nový domov. Uplynul sotva měsíc a vesnice nám stojí. Sice není nic moc, ale je tady celkem klid a pohoda. A dokonce ani s tím Svobodným táborem nedaleko nejsou příliš velké problémy. Tamní lidé občas přepadnou nějaké našince potulující se mimo ves, ale obvykle je jen oberou o pár věcí a zase nechají jít. Naše garda se stará o pořádek ve vsi a vše je v pohodě. Akorát není moc bezpečné chodit do pustiny dál od vsi. Mutanti si neberou servítky a schutí si na někom pochutnají, jako třeba na Karlovi. Ten blázen se zatoulal moc daleko na jejich území. Prý tam našel nějaký poklad, ale stálo mu to za to?

Jsem opravdu rád, že jsme tenkrát v těch ruinách kdesi na východě mistra Dominika potkali. Nyní opravdu všichni máme možnost začít znovu žít a já tu šanci rozhodně nepromarním. Teď jsem konečně doma...